Historie

Židovské památky v Heřmanově Městci

Starou ulicovou ves, zvanou zřejmě Mrdice, dal přebudovati v městečko Heřmanův Městec kolem roku 1280 její majitel. Heřman z Mrdic. K tomu účelu si zjednal lokátora Gottfrieda, který již provedl v okolí podobná díla. Většinou za prvé osadníky k českým sousedům pozval i Němce. Němci však v té době byli nazýváni i Židé. Jest tedy možné, že i sem první Židé přišli pozváni již koncem 13. století či na počátku stol. 14. Pro tuto možnost svědčí i nález "pokladu" v původní ulici židovské. Na počátku 15. století zde již existovalo židovské osídlení zcela prokazatelně a v roce 1570 zde žilo deset židovských rodin. A již v tu dobu či nedlouho poté zde byla židovská náboženská obec.

Poloha městečka byla pro židovské osadníky velmi příznivá. Procházela tudy silnice spojující Prahu s Moravou, Čáslav s Chrudimí. Odbývaly se zde trhy, vyráběly se zde různé potřebné předměty. Vedle zemědělství zde také kvetlo řemeslo. Židé zde usazení měli tu mimořádná obchodní možnosti. Museli však odváděti držitelům panství jistý roční plat a tak pro vrchnost byli jistým zdrojem příjmů. Za to jim byla poskytována ochrana. Židé se živili převážně podomním obchodem plátnem, vlnou, kůžemi, peřím a pak půjčováním peněz, zvláště okolní šlechtě. Provozovati řemesla a obdělávati půdu jim nebylo dovoleno, pouze později směli vyráběti lihoviny, většinou ale v panských službách. Počet židovských obyvatel neustále ponenáhlu stoupal. Největší vzestup doznal po válce třicetileté a po velkém moru v roce 1680, kdy hrabě F. L. Špork povolával k usazení Němce, což znamenalo Židy. V roce 1724 zde bylo již 277 Židů, v roce 1826 již 492 a největší jejich počet byl zaznamenán v roce 1849 přes 800. Od té doby jejich počet stále klesal. S uvolněním pohybu židovských občanů docházelo k stěhování mladých Židů do průmyslovějších a ekonomicky výhodnějších měst.

V roce 1880 zde bylo již pouze 434 Israelitů, v roce 1900 pak 240. Začátkem 20. století se soustřeďuje sice hlavní obchod ve městě v židovských rukou a rovněž průmysl ševcovský, to ale nemůže zastaviti odliv mladé židovské krve. Pochází sice z této doby úsloví "já jsem z města toho, kde je Židů a ševců mnoho", ale to platí spíše již pouze symbolicky. Do vztahu křesťanů a Židů nezasáhla nijak rušivě ani aféra v Polné, ani šířená antisemitská propaganda zmáhající se nacionalistickými organizacemi. Až německá okupace učinila konec židovskému osídlení nejen v Heřmanově Městci ale v celých českých zemích. Zůstaly jen vzpomínky mezi pamětníky a pamětní deska na židovském hřbitově.

Židovské město

Židovská osada byla z počátku malá, tvořilo ji pouze několik rodin. Neustále se však rozrůstala. K obývání měli Židé vyhrazenou ulici "Judengasse", dnes zvanou Kosteleckou. Ta byla z počátku oddělena od vnitřního města branou. Měli zde i svou modlitebnu, nedaleko náměstí. Roku 1500 zde byla již dosti četná židovská obec, která byla vítaným zdrojem příjmů vrchnosti. V roce 1623 došlo opět k jednomu z velkých požárů. Vyhořelo téměř celé město. Potom, zřejmě v době panství hrabat Šporků, byli Židé přesídleni do ulice zvané do té doby Pardubickou a známé potom jako ulice Židovská.

Šporkové Židům přáli. Již hrabě J.K.Špork jim dal povolení k výstavbě nové synagogy a k rozšíření hřbitova. Když po roce 1680 stoupal počet Židů a nestačila jim již určená ulice, rozrostlo se jejich osídlení dále směrem západním. Vzniklo židovské město, kde byla vedena zvláštní kniha městská. Židovské město mělo vlastní samosprávu s právem soudním, mělo vlastní číslování domů. Židé tu měli vlastního purkmistra, obecní radní, vlastní policii, ponocné, lékaře, košera. Sídlil tu též krajský rabín. Byla to velmi příznivá doba pro židovské obyvatelstvo. Až po různých pokusech omezováni Židů v Čechách potvrzuje pražské místodržitelství dřívější nařízení o isolaci Židů. Plánek částečné zástavby obce z roku 1727 s označením židovských domů vypovídá o vzniku ghetta.

Bylo to vlastně bývalé židovské město přesně plošně omezené třemi závorami na hlavních výstupech z ghetta. Ghetto se uzavíralo večer a otvíralo ráno. V noci se nesměli Židé zdržovati nikde jinde ve městě. Mohli ale býti za obchodem na venkově. Bydleti směli pouze v ghettu, v panské části zvané Přibylov či v blízké vsi Chotěnicích. Zřízením ghetta byla zrušena židovská samospráva a Židé byli podřízeni vrchnosti ve věcech soudních i vojenských. Společenské a právní postavení Žida bylo téměř středověké. Mnozí proto přestupovali na katolickou víru, čímž ale vážnosti nezískali. Až císařovna Marie Terezie poněkud ulehčila jejich osud.

Zakázala křtíti židovské děti bez svolení rodičů, činiti příkoří Židům pro jejich náboženství, vyobcovávati je z práv občanských. To ovšem platilo většinou pouze teoreticky. Za císaře Josefa II. došlo ke snaze poněmčit Židy. Byli sice zproštěni nositi potupné žluté rukávy, bylo jim však zakázáno zvětšovat počet židovských rodin. Směli se ženiti pouze nejstarší synové. To vedlo k tajným sňatkům, jak vysvítá z nejstarší heřmanoměstecké židovské matriky, kde se k letům dvacátým 19. stol. dočítáme o nemanželských dětech připisovaných pomocníkům či sluhům v živnostech matčiných rodičů. Konečně roku 1848 dochází ke zrušení poddanství, k vyproštění Židů z osobních pout, k volnému pohybu Žida.

Roku 1849 se přestěhovává první Žid do města. Salomon Spitz se stěhuje do Čáslavské ulice. To se neobejde bez protestu několika křesťanů. Byl to ale první průlom z isolace Židů ve městě. Z ghetta se stává "židovská" městská čtvrť. Ponenáhlu dochází k vystěhovávání mladých Židů do průmyslovějších míst a klesá počet židovského obyvatelstva ve městě. Přesto počátkem 20. století náleželo již Židům na náměstí více než 15 domů a v jejich rukou se počíná soustřeďovati obchod ve městě a průmyslová výroba, zvláště ševcárenská. Soužití Židů a křesťanů ve městě bylo velmi dobré. Až s příchodem Němců počal platit Norimberský zákon a Židé byli vyřazeni z veřejného života, byli zbaveni lidské důstojnosti.

V roce 1940 zaniká v Heřmanově Městci místní židovská náboženská obec a v roce 1942 židovské osídlení.

Židovský hřbitov

Nejstarší částí hřbitova je zřejmě část v rozsahu navážek, při níž stálo ještě v r. 1838 zděné stavení, spíše márnice než hřbitovní domek. Ačkoliv o založení hřbitova se nedochovalo žádných zpráv, je jisté, že jeho počátky nutno klásti do doby prvního osídlení, protože kdekoliv se Židé usídlili, měli v prvé řadě péči o důstojné místo svého odpočinku.

A v celém širém okolí není žádný hřbitov starší či stejně starý. Rovněž ústní tradice hovoří o náhrobním kamenu z doby před rokem 1430, dnes již zcela zničeném. Do poloviny 15. stol. židovské osídleni následkem válek, epidemií a snad i pogrom zaniká a obnovuji se opět koncem téhož století. Zdevastovaný hřbitov, kde nepřečkal téměř žádný z náhrobků, začal být opět používán v navážkovém stavu.

V r. 1667 dochází k prvnímu známému rozšíření hřbitova a pak následují ještě další čtyři, poslední a největší v r. 1838. Nejstarší náhrobní kameny jsou však již zcela zvětralé a nečitelné. Zachoval se pouze jediný čitelný z r. 1647. Současná rozloha hřbitova nacházejícího se na sv. okraji města je téměř 4 000 m2. V 21 řadách nestejné délky je 1 077 náhrobních kamenů, včetně tumby z r. 1844 a velké hrobky z poloviny 19. století.

V mezerách jednotlivých řad se nacházely dnes již zničené náhrobky, jejichž počet lze odhadovat na několik set. Poslední pohřeb byl zde v květnu r. 1940. Náhrobní kameny, zvláště starší, jsou většinou pískovcové, novější mramorové. Završení stél je špičaté, obloukové, různě zvlněné i asymetrické. Nápisy jsou hebrejské, německé, české, kombinované. Na náhrobcích jsou tradiční symboly: žehnající ruce, konvice, rostlinná ornamentika i symboly znázorňující jména zemřelých, většinou zvířecí, na venkovských hřbitovech velmi vzácné. Hřbitov je majetkem Židovské náboženské obce v Praze a byl upraven místními ochránci kultury za finančního přispění majitele po r. 1989. Patří rozlohou k větším, existencí k nejstarším a nejzachovalejším židovským hřbitovům v Čechách.